Michal Matějka
Tím zajímavým člověkem je jeden z prvních absolventů dálkového studia Podnikání z r. 2009, který v současné době působí jako pedagog na Fakultě Jana Amose Komenského v Karviné a jehož cesta ke vzdělání nebyla vůbec jednoduchá. Ale to už vám poví on sám...
Já a Střední škola – Podorlické vzdělávací centrum Dobruška
Vždy jsem toužil dosáhnout vyššího vzdělání, ale kvůli mé specifické poruše učení to zkrátka nešlo tak rychle, jak bych si představoval. Díky tomu, že můj mozek funguje jinak, nahlížím na problémy ze zcela jiného úhlu. Snad proto, že mám propojení v mozku nastavená jinak, dokážu často výtečně řešit problémy a přicházet s novými způsoby řešení. V průběhu pár let jsem se s touto poruchou doslova sžil, začal ji víc vnímat a zajímat se o ni. Naučil jsem se mít ji rád a nějak s ní pracovat. Mám prostě svůj svět a funguji jinak!
Když jsem se rozhodoval, kam po základní škole jít, vybral jsem si Odborné učiliště v Hostinném. Podle odborníků byla pro mne střední škola s maturitou riziková. Nevědělo se, jestli ji zvládnu. Celé studium na učilišti se obešlo bez zbytečných stresů. Po úspěšném zakončení jsem se stal knihařem. Nechtěl jsem to jen tak vzdát, i přes můj handicap v životě jsem chtěl dále studovat. Navázal jsem tedy na Střední škole – Podorlické vzdělávací centrum v Dobrušce na dálkovém studium „Podnikání“. O škole jsem se dozvěděl zprostředkovaně od mé sestry. Tehdy mě na škole zaujalo hlavně uplatnění v praktickém i profesním životě a získání množství cenných informací ze světa (ekonomie, managementu a humanitních věd). Obor podnikání je v dnešní společnosti již tradičně zažitý obor, který se vyučuje nejen na SŠ, ale i na VŠ. Po přijetí na školu mou největší zálibou byla nakonec nauka o přírodních vědách, společenské vědy a IT technologie. V těchto předmětech jsem byl velice dobrý. Naopak starosti přicházely v rámci studia cizích jazyků, matematiky a českého jazyka.
Začátky na střední škole byly těžké, musel jsem dohnat učivo, takže veškerý svůj volný čas jsem doma jen studoval. Přesto vzpomínám na řadu skvělých přátel, kterých si dodnes vážím. Během studia jsem našel i velikou oporu z řad pedagogických pracovníků, zejména u pana Ing. Vladimíra Voborníka, ředitele školy, jeho paní PaedDr. Hany Voborníkové, dále u Mgr. Vítězslava Mecnera, Mgr. Jaroslava Štěpaře a také u paní PhDr. Heleny Sedláčkové. Osobně mě velice motivovali a vždy dovedli najít kompromis a nějaké řešení. Vím, že mě mí učitelé hodně naučili a občas vyšli vstříc i mé specifické poruše učení. Musím upřímně říct, že povolání učitele je z mého pohledu jedno z nejdůležitějších vůbec, protože z analfabetů dělá vzdělané bytosti. A bohužel je toto povolání naprosto nedoceněné.
Po dalším úspěšném zakončení na střední škole v Dobrušce jsem získal maturitní list a mohl tak pokračovat ve studiu na soukromé vysoké škole v Praze.
Kdy a kde jsem našel sílu se stále vzdělávat?
Myslím si, že síla vzdělávání v člověku je od narození, ale ne vždy ji v sobě objevíme sami. Někdy trvá roky, než se k něčemu odhodláme, ale základem je to zkusit a hlavně to nesmět po prvních nezdarech vzdát, ale zkoušet to pořád znova a znova.
Jako malému chlapci mi byla diagnostikována porucha učení, nazývaná SPU – Specifické poruchy učení. Jedná se o „SPU představují završující název pro skupinu heterogenních poruch, kterými se připisují dysfunkce centrálního nervového systému“. Při vývoji mozkového kmene dochází k nedokončení některých synaptických vazeb a tím je narušená rovnováha mezi objemy mozkovými hemisférami. To má za následek poruchy při čtení, psaní, matematických logických úkonů a mnoha jiných. Je velice složité s poruchami tohoto typu pracovat, nedají se v žádném případě léčit, přetrvávají do dospělosti člověka, kde se mohou zmírnit. Přes všechny problémy v rámci studia jsem našel sílu a především odvahu stále na sobě pracovat. Nechtěl jsem se smířit s tím, že nemohu dělat věci, které mě naplňují jen kvůli tomu, že mám s jistými věcmi potíže. Ve studiu mě tyto poruchy zpomalují, ale neznamená to, že bych nemohl jít za svým snem a pokoušet se o nemožné.
Už od malička sbírám zkameněliny a to mě dostalo do velice dobrých vědeckých kruhů, kde jsem poznal spoustu odborníků, kteří mě i přes můj handicap podporovali. Má představa byla tedy jasná! Přihlásit se na Přírodovědeckou fakultu Masarykovu univerzitu v Brně na geologické vědy. Přijímací řízení jsem kupodivu zvládl. To mě ještě více utvrdilo v tom, že musím stále bojovat. Jediné co mě brzdilo, abych byl pilným a nadšeným studentem, byl fakt, že mi nešel vůbec anglický jazyk, ať jsem se snažil sebevíce. Nakonec jsem z vysoké školy musel odejít a najít si nějaké zaměstnání. O pár let později jsem to zkusil znova, ale na vysokou školu do Prahy na obor – Vzdělávání dospělých. Abych nebyl od geologie zas tak moc daleko, vybral jsem si speciální pedagogiku obor „Vzdělávání dospělých se zaměřením na geologii“. Ve svém studiu jsem se zabýval vzděláváním a motivací dospělých lidí při studiu přírodních věd. Naprosto skvělá kombinace!
Pořád na sobě pracuji. V současné době dokončuji druhý doktorát (PaedDr.) z pedagogiky a letos mě ještě čeká přijímací řízení týkající se velkého doktorátu (Ph.D.) v Praze. Vzdělávání mě baví a naplňuje. Díky němu mám vyšší uplatnění v profesním životě, neustále sbírám zkušenosti a kontakty pro budoucí moji profesi. To, čím se budu zabývat v budoucnosti, ukáže čas a příležitost.
Co mě nutí pomáhat druhým, kteří mají stejné problémy jako já?
To je jednoduchá otázka. Jde zejména o pocit uspokojení a potřebu měnit pohled na problematiku SPU v rámci společnosti a zejména pak na školách. Vždy když někdo prohlásí, že lidé se specifickými poruchami učení nemohou studovat na střední či vysoké škole, je pro mě povinností i velkou výzvou tento nesmyslný argument vyvrátit.
Řada lidí si stále myslí, že poruchy učení jsou něco špatného, že jde o nemoc, která se musí ihned léčit, ale opak je pravdou. Je to dar, který není plně využit. Pokud na tyto poruchy budeme nahlížet pozitivně, najdeme mnoho věcí, které nám a celé společnosti mohou přinášet užitek. Společnost si musí uvědomit, že poruchy učení nejsou ničím výjimečným, byly tu vždy, jen se o nich nemluvilo. Většinou výteční a nadaní lidé mají poruchy učení, které jim umožňují na svět nahlížet ze zcela jiné perspektivy. S dyslexií se prý potýkali třeba Isaac Newton, Albert Einstein, Leonardo da Vinci, Steve Jobs nebo Pablo Picasso.
To, jak společnost nahlíží na lidi se specifickou poruchou učení, mě nutí neustále dokazovat, že když se chce, všechno jde! Vaše vnitřní motivace je velice důležitá, musíte nejprve sami sobě věřit, pak bude všechno mnohem snazší. Aby i ostatní lidé začali chápat problematiku poruch učení, vznikl „Den Dyslexie“, který probíhá už od roku 2010 v Praze a pořádají ho výhradně osoby s poruchami učení. Každý rok se zde můžete setkat např. s akademickými pracovníky, umělci, pedagogickými pracovníky, politiky a dalšími profesemi, u kterých je zapotřebí vysokoškolské vzdělání.
Co vám chci poradit do dalšího života?
Občas se učíme, co v běžném životě nepoužijeme, a myslím si, že oblíbenou hlášku učitelů „ale musíš mít aspoň široký všeobecný přehled“ nikdo ze studentů nebere vážně. Podle mě škola pomáhá vytvořit určitý základ pro život spolu s rodinou, ale záleží také na osobnosti a pilnosti člověka. Dnes, když se zeptám, co mi škola vzala a dala, je jisté, že mi dala i vzala mnoho věcí. Kdybych dal klady na jednu misku vah a zápory na opačnou, vždy převládnou klady. A za to ti, školo, děkuji.
Pokud se rozhodujete, kam na vysokou školu, volte vždy obor, který vás opravdu zajímá. Někteří studenti se rozhodují na základě jednoduchosti daného oboru, jiní dle přijímacích zkoušek, najdou se však i tací, kteří vybírají na základě toho, že na dané škole berou prakticky skoro každého. Upřímně si myslím, že takovéto rozhodnutí nejsou správná, protože člověk pak nemůže být nikdy šťastný z toho, co dělá. Bude nejspíš vždycky chodit do práce po vystudování daného oboru s tím, aby už den skončil a mohl tak dostat svou měsíční výplatu. Jsem si jist, že takových je bohužel v současné době spousta a určitě se to přes noc nezmění. Právě proto přebývá více těch, co pracují jen proto, aby přežili, než těch, co pracují, aby žili. Je to smutné a člověk by se nad tím měl určitě pozastavit a zamyslet se.
Není proto žádnou ostudou jít rovnou do práce, či si pořádně rozmyslet, co je právě pro daného jedince prioritní a co naopak ne. Určitě by neměl jít studovat matematiku, když z ní sotva procházel na základní a střední škole, nebo biologii, když nedokáže říci, co je to kupříkladu améba. Mám za to, že každý by měl vědět, k čemu má vlohy a co mu dobře jde, popřípadě, co jej láká. Hanbou proto není zajít si na danou vysokou školu a zeptat se na jakoukoliv otázku, byť bude sebehloupější, než zůstat doma a neudělat nic.
Proto pokud se budete rozhodovat, na jakou vysokou školu poslat přihlášku, určitě nehleďte na nějaké průměry přijetí, ale na to, kam vás to táhne nejvíce. To je má osobní zkušenost.
„Milé studentky a milí studenti, přeji vám mnoho úspěchů při překonávání nelehkých životních zkoušek a především ochotu a chuť na sobě neustále pracovat. Cíl je jen jeden, ale cest je mnoho.“
PhDr. Mgr. Michal Matějka, MBA et MBA,
absolvent SŠ - PVC Dobruška 2009