studenti 1OK
Ve středu 29. května se studenti ze třídy 1OK dostali na chvíli do vazební věznice
Ve středu ráno jsme se sešli před školou, odkud jsme společně s naší třídní vyrazili směr Hradec Králové. Věděli jsme, kam jedeme, ale nevěděli jsme, co nás tam čeká! Cílem naší cesty byla vazební věznice. Ještě před budovou Krajské soudu, kde nás řidič vysadil, nám bylo veselo a o vtípky nebyla nouze. Ale když jsme zahnuli za roh, kde byl vchod do věznice, už bylo slyšet jenom tiché špitání. Úplně jsme ztichli, když naše paní učitelka s přísnou policistkou na chvíli zmizela za zavřenými dveřmi. Ulevilo se nám, když se objevila a jenom stroze oznámila: “Vypnuté mobily do batohů a občanky do ruky. Nesmíte na sobě a u sebe mít nic kovového.“ A pak to přišlo! Po pěti podle abecedy jsme mizeli za zavřenými dveřmi. Nejdřív ukázat občanku a pak odložit vše kovové do košíku a projít rámem na odhalování kovů. Pak se postavit ke zdi (naštěstí ne čelem) a čekat na další spolužáky, až absolvují stejnou proceduru. Prostě „hustý“ začátek naší prohlídky.
I cesta úzkými chodbami do společenské místnosti, kde nám sociální pracovník přiblížil život v hradecké věznici a odpověděl na naše dotazy, byla deprimující, neboť za námi neustále zavírali mříže. Mříže se před námi otvíraly a zavíraly i při samotné prohlídce věznice, kdy jsme si mohli prohlédnout jednu z chodeb s celami. Dozorce na patře, kde jsme byli, nám také otevřel jednu z cel. Několik z nás se odvážně podívalo dovnitř, když tu najednou se dveře zavřely a my byli „za katrem“. Věřte, pocit nic moc. Malý prostor, okno u stropu, dvě postele, kovový nábytek, záchod…a pevné zavřené dveře s malým okénkem, kam se věšel akorát tác s jídlem. Moc rádi jsme za vtipných poznámek spolužáků a paní učitelky vyběhli ven, když se dveře znovu otevřely…Stejnou cestou, jako jsme přišli, ale už se stísněnými pocity, jsme se pak vraceli ke vchodu. To už jsme totiž věděli, že stejným vchodem a stejným rámem procházejí i ti nejtěžší zločinci a vrazi, kteří tady budou trávit podstatně víc času, než my.
Ani odchod ven nebyl bez zážitků, zase jsme museli ukazovat občanku a zase jsme vycházeli po pěti…Prostě ty dvě hodiny, co jsme strávili v tomto deprimujícím prostředí nasáklém podivným vězeňským pachem, nám stačily.